Rozvoj vědomí jako smysl života

Mnozí zabývají se hledáním smyslu života, jeho vlastní podstaty, kterou považují za to nejdůležitější, čemu se během svých životů mohou věnovat. Je to jedna z cest, které člověka zavedou k tomu, že hledáme-li, něco jsme v životě přehlédli, něco jsme nedokázali spatřit, i přesto, že je to zcela přirozené a zjevné. Význam života, jak již samotný název tohoto slova napovídá, je žít – prožívat, neboť prožitek je zkušenost, jenž nás ovlivňuje v situacích budoucích, jenž se nám do našeho života postupně vkrádají, aby vyzkoušely, na co již jsme připraveni, a na co nikoliv.

Vědomí je proces. Někteří by nyní mohli namítnout, že to tak být nemůže, neboť vědomí je informační pole daného člověka, které ve své ryzí podobě obsahuje vše, co jest, včetně cesty k Bohu, k prvopočátku všeho, co je, bude a kdy bylo. Já však odpovím velice jednoduše – když něco pozoruješ, je to proces, nebo je to objekt? …. Ó ano, takto se zamysli nyní nad rozdílem mezi těmito pojmy, stejně, jako nad tím uvažuji nyní i já sám.

Proces je aktivita, je to stav z určitého stavu na stav odlišný, jiný, a přesto, budeme-li se bavit o předmětu, jako třeba vědomí, je potřeba na něj nahlédnout trošku z výšky, abychom jej začali dobře chápat. To, co z člověka dělá člověka, je jeho vědomí, jakožto neustálý proces výměny energií mezi samotným člověkem a jeho okolím, které vnímá. Ano, samozřejmě, může zde být pohlíženo na tuto tématiku z mnoha úhlů pohledu, jako je sbírání informací – tedy zkušeností, můžeme to vnímat jako vzájemnou interakci mezi dvěma “světy” které se vzájemně obohacují a doplňují, můžeme to přirovnat jako proces neutichajících změn, jenž vedou k tomu, že člověk začne skutečně prožívat svůj vlastní život. A tak to možná je, nebo by to alespoň takto mohlo být … 😉 🙂

Vědomí ve své podstatě můžeme vnímat na základě zmíněných informací dvojím způsobem – jako proces, i jako určitý objekt – nějáké informační pole, které je v daném času a prostoru a zkrátka a dobře, JE.

Budeme-li se však chtít tímto procesem či pozorováním, zabývat do hloubky, je potřeba příjmout za skutečnost, že vědomí je jak proces, tak zároveň určitý objekt – určité informační pole, jak mnozí uvítají využití tohoto pojmu. 😉 😀 Neboť teprve, když tyto dva pojmy stanou se jedním, a člověk si uvědomí, že žádné objekty, ani procesy nejsou ve své podstatě ničím dležitým, a že my tomu jen dáváme určitou životní “váhu”, pak to vše začne být zcela přirozené, a pak ani nebudeme muset odpovídat na otázku, co je to život, neboť samotný pojem již nebude moci být definovatelný.

Přeci jen jsme zde z nějákého důvodu. Není to tak, že bychom zde neměli být, neboť v takovém případě bychom tu nebyli. To je takový krásný informační hlavolam, neboť soudíme sami sebe za to, co konáme, a přece si říkáme, že to tak být nemůže, že to snad ani není možné, co se skutečně děje, a přesto všechno, ono se to opravdu, skutečně, zcela reálně, zkrátka a dobře, DĚJE.

Možná si říkáte, že někdo na nás musí dohlížet? Bůh? Božstva? Univerzální moudrost universa? Nebo jsme to jen my ve své ryzí podobě, skrze kterou dovolujeme si prožívat určité životní situace? … To nevím. Skutečně. Nevím. Avšak co chci tímto textem říci je, že vše je zcela přesně tak, jak to má být, jinak by to bylo zcela odlišně. Příjmeme-li to, že ono se nám to děje všechno z nějákého důvodu, můžeme s tím začít pracovat a tím zpracovávat naše určitá témata, která povedou naši podstatu, naši esenci, naše vědomí k postupu do dalších úrovní, které jsou nám k dispozici, budeme-li připravení otevřít nové životní brány, které jsme prozatím na dosavadní “úrovni” přehlíželi. První krok již máme za sebou, tím je přijetí informací. Druhým krokem je jejich analýza a samotná aplikace těchto poznatků do našeho reálného života. Teprve tento druhý krok otevře nám brány poznání toho, co skutečně život znamená. Toho, co život obsahuje ve své ryzí dokonalosti a “neobsažitelném” obsahu… Neboť vše je součástí života a my jsme jeho součástí taktéž, tak žijme a buďme vděční za to, že jsme jeho součástí právě tady a teď, ať už je to projev v ženském těle, mužském těle, dítěti, dospělém, či moudrého starce či pracovité stařenky… Na tom vůbec nezáleží, neboť vše je zcela dokonalé tak, jak právě nyní skutečně je. Jinak by to bylo jinak. Takové moudro k zamyšlení, a zejména, k přijetí do našich vlastních životních filosofií.

“Vědomí je shluk energií, kterou můžeme vnímat jako určité informační pole v daném čase a prostoru.

Vědomí je proces zkušeností vnímanou skrze proces přechodů mezi časoprostorovými body.

Splynutí procesu a objektu do jednoho celku, zapříčiní ryzí přirozenost.”

Možná si tedy v tuto chvíli říkáte, že je to článek o ničem, ve své podstatě je to jen takový guláš nicneříkajících myšlenek… Možná to skutečně takový guláš vskutku je… A přece, nechutná Vám snad guláš, skrze smíšení kvalitních surovin do jednoho komplexního, chutného, pokrmu? 🙂 Bez směsi, nikdy nepoznali byste chuť guláše samotného, neboť byste vždy ochutnávali jen jednotlivé suroviny a chuť guláše nikdy byste nezakusili. Jaký to paradox, že zde mluvíme o jídle, a přece bavíme se o tak vznešeném tématu, jako je ryzí podstata života, podstata samotného Boha. Ale uvědomme si přece, že ono to k sobě zase tak daleko nemá, neboť ono je to také jeho součástí, zcela přirozeně! 😉

“Nebojte se hledat úplně nejjednodušší přirovnání,
neboť čím složitější si to chceme udělat,
ono se to čím dál složitější stává skrze náš vlastní pohled!”

Smyslem života, chtěli bychom všichni mít určitý čin, určitý akt, určitý bod v časoprostoru, kdy dosáhneme určité úrovně, stavu vědomí, kdy budeme si připadat skutečně naplnění. A přece, mohli bychom se od toho všeho oprostit, nezabývat se žádnou filosofií, nemuseli bychom nic očekávat, nemuseli bychom svalovat vinu na osud, mohli bychom jen žít a v průběhu těch našich životních cest přímo prožívat dané situace, neboť právě situacemi proplouváme skrze onu “školu” života, která dovede nás na to místo, které ukončí onu pouť vědomí v celé své podstatě a navrátíme se k Bohu tam, odkud pocházíme. Neboť má-li něco svůj začátek, má také dozajista i svůj konec. A tak je to vždy, neboť pohybujeme se v časoprostoru, tedy mezi jednotlivými body s určitým nastavením, které ve svém okolí mají podobnou strukturu. Ovšem, můžeme skrze tyto body cestovat, jako skrze černou díru do zcela odlišných časoprostorových bodů. Nemyslím si, že je to nereálné, třeba to, jak to znázorňují některé úžasné filmy, je skutečně možné, ovšem cesta k tady tomu, je hodně dlouhá a velmi, skutečně velmi, náročná pro každého, kdo po takové cestě začne toužit, neboť právě přijetím některé z cest, odebíráme se “dále” než museli bychom jít, abychom přijali sebe sama, jako celek.

Připodobnění

Chceme-li ve svých životech nalézt smysl života, pak jsme jako člověk, který má před sebou pokrm, a přece, namísto toho, aby jej okusil, přemýšlí nad tím, jak mohl by tento pokrm chutnat, pokud by jej skutečně okusil.

“Někdy samotný prožitek je důležitější, než přemýšlení nad tím,
jaký by tento prožitek mohl být, kdyby se skutečně stal.”

Mohlo by Vás zajímat také: